Nejchudší země Evropy - Moldavsko - mě poprvé chytlo za srdce před čtyřmi lety. Od té doby zde jezdím pravidelně. Rozhodla jsem se i v rámci DCHOO zavítat do centra Domácí péče ve vesnici Grigorauka. Tam jsem působila jako dobrovolník mezi seniory a nemocnými lidmi. Jejích radost, když jsem je navštívila a donesla léky, jejich vděčnost, že jim někdo naslouchá v jejich nelehkém životním příběhu, mi potvrdily, jak smysluplné je být dobrovolníkem a jak naplňující je pomáhat.

V srpnu 2019 jsem se ocitl jako dobrovolník v Dětském domově sv. Mikuláše v Ivano-Frankivsku. Když jsem se po čtrnácti dnech s dětmi loučil, nečekal jsem, že to bude tak těžké. Děti mě prosily, abych zůstal ještě pár dnů a v tu chvíli mi došlo, že my dobrovolníci tam opravdu nejsme kvůli natírání plotů, ale především pro ně. Pobyt na Ukrajině byl pro mě silným zážitkem.

Dobrovolnickou činnost jsem v minulosti sice už dělala, ale coby lektorka na táboře pro děti se zaměřením na Anglický jazyk, jsem byla poprvé. Byla to úžasná zkušenost. Každý den mě překvapilo, kolik dětí se „vyučování“ zúčastnilo, i když byly ještě prázdniny. Skvělá atmosféra tábora byla dána jednak samotnými dětmi, ale také dobrým zázemím a organizační pomocí ze strany Otce Ivana, jeho rodiny a pracovníků střediska. Na Ukrajině se mi moc líbilo. Oproti jiným zahraničním pobytům, které mám za sebou mě mile překvapilo, jak mě všichni rychle a hezky přijali, přestože mě viděli úplně poprvé.