4. října 2019
Aktuality
V srpnu 2019 jsem se ocitl jako dobrovolník v Dětském domově sv. Mikuláše v Ivano-Frankivsku. Když jsem se po čtrnácti dnech s dětmi loučil, nečekal jsem, že to bude tak těžké. Prosily, abych zůstal ještě pár dnů a v tu chvíli mi došlo, že my dobrovolníci tam opravdu nejsme kvůli natírání plotů, ale především pro ně. Pobyt na Ukrajině byl pro mě silným zážitkem.
Ukrajina je země téměř na dohled od českých hranic. Je to země nám blízká, a přitom v něčem velmi odlišná. Když pomineme drobné kulturní nebo myšlenkové rozdíly, tak hlavní je, že je to země ve válce. Od roku 2014 tato země, která to již předtím neměla lehké, musí bojovat o vlastní nezávislost na silnějším sousedovi Rusku, a také o udržení reformního kurzu, který byl nastaven po revoluci na Majdanu v zimě 2013/14.
Jako studenta mezinárodních vztahů mě tato válka zajímala, stejně tak jako celková geopolitická situace v oblasti. Jenže velká politika je odlidštěná věc. Člověk může studovat desítky materiálů, shlédnout videa a přečíst knihy, ale stejně situaci nepochopí. Tím spíš v tak velké a pestré zemi jakou je Ukrajina. Proto když jsem náhodně narazil na možnost vyjet jako dobrovolník do Dětského domova sv. Mikuláše v Ivano-Frankivsku, hned jsem pochopil, že to musím udělat. Místo studia politiky vyjet na Ukrajinu a podívat se, jak žijí obyčejní lidé. Pokusit se tak lépe porozumět zemi a přispět drobnou prací.
Po vyřízení všech potřebných dokumentů nadešel ten den a já jsem seděl v dálkovém autobuse směr západní Ukrajina. Neměl jsem žádné zkušenosti se sociální prací, natož s prací s dětmi. Ukrajinsky jsem neuměl ani slovo. Jediná předchozí osobní zkušenost s Ukrajinou byla návštěva Kyjeva. Hlavní město je ale vždy takový svět sám pro sebe. Autobus během noci projel Česko a celé Polsko ze západu na východ. Nad ránem jsme se objevili u hranic EU. Opravdovou hraniční kontrolu jsem naposledy zažil jako velmi malý kluk. Pasová kontrola, polští a ukrajinští pohraničníci. Trochu návrat do minulosti. Přejíždíme hranici a ocitám se v jiném světě. Ekonomický rozdíl mezi Polskem a Ukrajinou byl viditelný okamžitě. Autobus nabral směr Lvov a projížděl rozlehlé roviny plné luk a lesů. Celou cestu jsem pozoroval krajinu a v hlavě mi jelo všechno načtené a vyslechnuté o Ukrajině. Stále ve mně byl ten sociální vědec, který jede bádat. Projíždíme malé vesničky a městečka v Karpatech. Občas vidím sochu Stěpana Bandery, občas vlajku UPA (Ukrajinská povstalecká armáda, pozn. red.). Celé to vypadá jako bych se vracel o desítky let zpátky. Analytik mezinárodních vztahů ve mně se nezapře. Po pár dnech se naštěstí této oborové „deformace“ zabavím.
Fyzická a psychická únava z cesty se prohlubuje. Přemýšlím a začínám o sobě pochybovat, jestli jsem udělal dobře, když jsem se během svých posledních prázdnin na vysoké škole vydal na Ukrajinu. Představoval jsem si, jak asi bude vypadat dětský domov a v jaké bídě tam budou žít. Karpatský venkov je totiž opravdu chudý.
Po téměř 20 hodinách strávených v autobuse konečně cíl – autobusové nádraží Ivano-Frankivsk. Hledám taxi, ukrajinsky neumím, s lehkou obavou promluvím na pana taxikáře Rusky. Trochu se mi asi třese hlas a mám hrozný přízvuk. Zpočátku mi moc nerozumí. Ale nakonec se pochopíme a vyrážíme na cílovou adresu. Pán se usmívá. Pomohl s krosnou, se vším. „Pán Polák?“, ptá se mě s milým úsměvem. „Ne, ne, jsem z Česka a jedu jako dobrovolník do Městečka milosrdenství“, odpovídám mu. Jedem městem, milá konverzace pokračuje a moje obavy se pomalují rozplývají. Dorazíme do okrajové části Krychivci. Říkám panu řidiči, že už si vystoupím, že adresu už najdu. Ale on mě nenechá. Musí se o mě přece postarat, jak řekl. Sám vystoupil z auta a začal se ptát místních, kde přesně domov je. Vrací se do auta. Dorazíme přímo před vstupní bránu. Opět mě nenechá vystoupit a sám jde ven, přesvědčit se, jestli mě opravdu vyloží na správné adrese. Když si je jistý popřeje mi hodně štěstí a rozloučí se se mnou. To bylo první setkání s ukrajinskou vřelostí a pohostinností a takových milých setkání a rozhovorů jsem pak zažil ještě mnoho.
Po stovkách kilometrů, hodinách v autobuse a chvílích obav jsem v cíli, v Dětském domově sv. Mikuláše neboli v Městečku milosrdenství. Vstupuji dovnitř, zdravím všechny a potkávám další české dobrovolníky. Na týden tu budeme dokonce čtyři. Zdravím sestřičky a děti. Všichni jsou moc milí, hned mi nabízejí jídlo, pití a především sprchu. Tu jsem uvítal nejvíc. Sprcha mě probrala, dal jsem si kávu a výborné ukrajinské sladkosti a pomalu jsem se začal rozkoukávat a seznamovat s prostředím. Udělalo se krásné odpoledne, procházím po domově a po dvoře, poznávám děti a snažím se zapamatovat všechny jména. Tak začínají dva týdny mého dobrovolnictví.
My dobrovolníci jsme pomáhali s čím bylo potřeba. Pomáhali jsme kuchařkám s přípravou jídla, prostřít stoly, umýt nádobí. Hráli jsme si s dětmi, natírali ploty nebo třeba opravovali kola. Práce nebylo zase tak moc. Na začátku jsem tak trochu pochyboval, jestli je moje přítomnost vlastně potřebná. Měl jsem pocit, že když nebudu dřít osm hodin a nepůjdu spát úplně unavený, tak že nejsem správný dobrovolník. Ale časem jsem se toho zbavil a došlo mi, že už jen naše přítomnost je přínosná. Už jen to, že děti mají kontakt s jinými lidmi a můžou se s námi bavit o úplně jiných věcech, je přínosné. Snad jsem tam dodal i trochu mužského elementu, který jsem měl pocit, že některým dětem chyběl. Chlapci byli v dětském domově jen dva – Nazar a Bohdan. Hned jsem s nimi byl největší kamarád a na nich bylo vidět, že muž jim tam trochu chybí. Hrál jsem s nimi fotbal, na schovávanou nebo karty. Doufám, že moje přítomnost měla smysl i kdybych měl být jen ten cizinec co tam s nimi chvíli žije a mají z něj srandu.
Po prvním týdnu jsem se už ponořil do režimu a zvládal, co bylo potřeba. Druhý týden už jsme byli jen dva dobrovolníci, já a Nikola. Práce tak na nás bylo víc. Tvořili jsme sehranou dvojici. Odpoledne jsme se starali o nejmenší děti. Kamila, Makar a Nasťa jsou tři nejmenší v domově. Chodí, ale ještě moc nemluví. Bylo potřeba na ně pořád dohlížet a odpoledne to byl náš úkol. Nikdy jsem se nestaral o takhle malé děti. Měl jsem z toho trochu obavy, ale nakonec jsem to zvládal. Přebalování nebyla moje silná stránka. To se přiznám, že jsem s radostí přenechal Nikole nebo ostatním holkám z domova.
Chodili jsme na vycházky po okolí, hrát si na nedaleké hřiště, které bylo přímo v zahradě u kostela. Tam jsem potkával místní otce, kteří vedli farnost a docházeli i do domova za dětmi. Rád jsem se vídal s otcem Vasilem. Je to velmi otevřený a velmi zvídavý člověk. Učil se česká slova, rád se mnou mluvil rusky a vždycky se staral, jak se nám daří. Nejsem pokřtěný, k víře ani církvi jsem nikdy neměl nijak blízko. Ale když jsem na Ukrajině viděl sestry, otce a celou církev, která tmelila místní komunitu a pomáhala lidem, bylo to pro mě velmi inspirující a musím říct, že od té doby smýšlím o víře mnohem otevřeněji a více do hloubky. Bylo pěkné vidět celou komunitu a pospolitost.
Nechal jsem se trochu unést vzpomínkami a text nabývá na rozsahu. Ale vzpomínek a zážitků je tolik. Vzpomínám i na výborné jídlo, které vařily paní kuchařky. Hodně zeleniny, základní suroviny, ale vše domácí…pokaždé to bylo velmi chutné. S radostí jsem se dopoledne stavil za paní kuchařkou zeptat, jaký oběd chystá, a s ještě větší radostí jsem jí pak chválil a říkal, jak moc mi chutná. Pohoda, nadhled a vřelost, to jsou slova, která mi vyvstanou na mysl, když vzpomínám na všechny lidi, které jsem na Ukrajině potkal.
Když jsem se poslední den loučil s dětmi a ostatními, ještě mi nedocházelo, jak moc mi všichni přirostli k srdci. Věděl jsem, že loučení s chlapci bude smutné, byli jsme opravdoví kamarádi. Ale nečekal jsem, že třeba také Christa bude tak smutná. Poslední dva dny mi povídala, abych ještě zůstal a když mě objímala a se smutkem se loučila, teprve tehdy mi došlo, že my dobrovolníci tam opravdu nejsme kvůli natírání plotů, ale především pro děti.
Poslední procházka po Ivano-Frankivsku, cesta na autobus. Teď už mě čekají hodiny promítaní zážitků v hlavě, rozjímání, a nakonec i smutku, že už nejsem v domově „mezi svými“.
Tomáš Nyč, srpen 2019