2. května 2018 Aktuality

Dobrovolnicí – psycholožkou na Ukrajině

Paní Ludmila odjela na Ukrajinu jako dobrovolnice. Zkušená psycholožka v práci s lidmi trpícími úzkostmi a depresemi působila dva týdny během dubna 2018 v Domě Pokojného stáří v Usť Čorné na Zakarpatí. Věnovala se tam seniorům kteří, jak ona sama říká „mají skutečné důvody žít své životy v těchto stavech, neboť žijí v naprosto rozdílných výchozích podmínkách, než my si umíme v Česku představit.“ Přečtěte si její postřehy, které jako profesionál, ale i jako člověk z masa a kostí zaznamenala.   

Jsem klinická psycholožka a působím na Praze západ. Po letech práce s úzkostnými a depresivními pacienty, kteří nejsou seniory, ale často se potýkají s existenciální frustrací v naší víceméně konzumně zaměřené společnosti, jsem se rozhodla být na krátký čas dobrovolníkem u lidí, kteří mají vzhledem k těžkostem svých životů a okolním podmínkám praktický důvod k depresivním a úzkostným stavům. Na internetu jsem si našla Diecézní charitu ostravsko-opavskou (dále jen DCHOO), kde mě zaujaly přehledně zpracované články týkající se projektů na Ukrajině a rovněž zcela konkrétní možnost stát se dobrovolníkem. Komunikace s pracovníky Střediska humanitární pomoci a rozvojové spolupráce DCHOO probíhala velice dobře a konstruktivně a tak jsem v druhé polovině dubna odjela směr Zakarpatí – Usť Čorná.

Dobrovolnice Ludmila před Domem pokojného stáří v Usť Čorné.

V Domě pokojného stáří dožívají lidé, o které se nemá kdo ve stáří z rodiny postarat. V době mého působení tam bylo 13 klientů. Má práce spočívala v rozhovorech a v naslouchání tamním seniorům. Denně, včetně víkendů, jsem s nimi trávila 6 hodin. Chodila jsem po jednotlivých pokojích, příp. jsme byli venku, pokud to počasí dovolilo.

Velmi časté téma při rozhovorech s lidmi z domova bylo nedostatek financí. Pochopila jsem, že jim, po uhrazení poplatku za ubytování a stravu, zbývá na život a osobní útratu okolo 300Kč na měsíc. To platí i pro léky, které jsou nad rámec toho, co v Domově pokojného stáří dostávají zadarmo. Dalším častým tématem našich rozhovorů bylo stravování. Jídlo je jedno z mála potěšení, které tam lze lidem dopřát, proto je to téma denně probírané. Jeden z ubytovaných pánů, neustále touží po řízku, který ještě údajně na jídelníčku nebyl.

Životní příběh tohoto muže, který je v domově už 6 let, je celkem drsný: v 90. Letech, za „perestrojky“- éry prezidenta Gorbačova, jel centrem Moskvy autem do práce, když na jedné z rušných moskevských křižovatek do jeho auta narazil tank. Přežil, nicméně havárii ani její účastníky nikdo pořádně nevyšetřoval. Postupně mu ochrnuly ruce i nohy, a jeho život se ubíral zcela odlišně od původních představ. Jako kameraman potřeboval pochopitelně ruce i nohy zdravé, a tak zůstal bez práce. Neoženil se, ani nezaložil rodinu. Nyní ho ale navštěvuje synovec a telefonuje mu kamarád. Tento člověk je navzdory všemu utrpení životní optimista a velmi silná osobnost, často jsme se spolu smáli a měli jsme mnoho témat k vyprávění.

Lidé v Domě trpí především pocitem sociální izolace. Jejich děti žijí daleko, většinou až v zahraničí, kam šly nejdříve za výdělkem, a často si tam pak založily své vlastní rodiny. Vzdálenostně jsou to stovky až tisíce kilometrů, potomci jsou v Česku, v Rakousku, ale i v Moskvě a za polárním kruhem, třeba v Murmansku. Děti se snaží podle svých možností alespoň častěji rodičům zatelefonovat a třeba 2x ročně přijet, když to nejde častěji. Co tamním starým lidem na první pohled dělá dobře je společnost lidí přicházejících zvenku, s nimiž si mohou popovídat a zasmát se. Jako velmi potřebné vidím častější odreagování se při pravidelnějších akcích nebo u příležitosti Vánoc, Velikonoc, při oslavě narozenin, při cvičení, rehabilitacích, při ručním tvoření a společném vyprávění si. Důkazem mohou být pravidelné řeckokatolické bohoslužby,které probíhají dvakrát týdně, navštíví je vždy úplně všichni.

Po zdravotní stránce pečuje o seniory zdravotní sestra z místní nemocnice. Denně je lidem měřen tlak, neboť kardiovaskulární potíže jsou převažujícím zdravotním problémem. Návštěva lékaře, zejména specialisty, je potřebná, ale pro mnoho lidí nemožná kvůli financím a zhoršené dostupnosti. Lidé nemají dost peněz na to, aby si sami zaplatili cestu na lékařské vyšetření do nemocnice, když potřebují navštívit například očního nebo ušního lékaře. Nové brýle, ušní aparátek, nová baterka do aparátku – to všechno by starší lidé potřebovali zkontrolovat a zajistit.

Vybavuji si příběh velmi nedoslýchavé 65 leté paní, která většinu života pracovala, ale žila vždy v chudobě. Když jí bylo okolo 50 let, měla problémy se zuby a poněvadž nebyl dostatek peněz na můstky či korunky, postupně jí vypadly. Na celkovou zubní protézu vůbec nezbývaly peníze, proto zůstala od 55 let doslova bezzubá. U stolu jsem seděla vedle ní, byla vždy potichu kvůli své silné nedoslýchavosti a vždy jedla nejdéle – v Domě je zvykem používat pouze lžíci na všechna jídla, a tak jídlo jedla skutečně dlouho. Paní zemřel už dříve manžel a pak náhle ve spánku zemřel v loňském roce i její syn. Zůstala tedy sama, neboť dcera žije trvale v Česku.  Dcera paní zařídila ušní naslouchátko v Tjačivu. V zimě jí ale baterka dosloužila a tak musí paní čekat až do července než z Česka přijede dcera, která nedostane během školního roku dovolenou,aby se svou maminkou zajela k ušnímu lékaři. Paní sama nemá peníze na vyšetření, na novou baterku, ani na cestu k lékaři a zpět. Nezbývá než čekání dlouhé víc než půl roku, aby zase lépe slyšela.

Projekt „Kapacity pro rozvoj“ je podpořen v rámci zahraniční rozvojové spolupráce ČR.